O knize: 2011 / Od autora V prosinci 2010 se v Praze konala mezinárodní konference „Merab Mamardashvili: příspěvek k rozvoji filozofie a kultury“. Filosofický ústav Ruské akademie věd. Byl jsem pozván na třetí den konference, abych se podělil o své vzpomínky. Není to poprvé, co se snažím „sdílet“: když N.V. Motroshilova vydala knihu „Merab Mamardashvili“, byl jsem na prezentaci na Moskevské státní univerzitě a také jsem se pokusil něco říct, i když jsem to dlouho pochopil: ústní vzpomínky, „dotyky na portrét“ jsou beznadějná záležitost. Náš dlouhý, třináctiletý vztah nezapadá do žádných předpisů a posluchači jsou různí. Spolupracovalo s ním pět nebo šest známých tváří, z nichž někteří znali Meraba přede mnou; Pro mladší už je to legenda, ale účastníci konference nejspíš četli jeho knihy, možná poslouchali nahrané přednášky a někteří jen tak namátkou zaskočili – co když vám řeknou něco zajímavého? Stále potřebují vysvětlovat, kdo jsem, proč jsem tady... Asi před deseti lety jsem o Merabovi napsal krátký článek pro časopis „The Art of Cinema“. Jmenovalo se to „Škola nemožného“ a později jsem to zařadil do sbírky „Neříkej mámě“ do série memoárů „Večery vzpomínek“. Na těch sedmi stránkách, plných opomenutí a narážek, jsem se snažil, distancujíc se od sebe, mluvit o Merabovi - profesorovi, lektorovi, o jeho vlivu - nepochybně - na tyto studenty, postgraduální studenty VGIK a studenty Vyšších kurzů pro scenáristy. a Režiséři, kteří se hrnuli do přeplněného hlediště, přiváděli přátele a občas si nahráli na magnetofony jeho neuspěchaný projev Můj článek se ukázal jako křivý a hrbatý a já jsem si tehdy slíbil, že jednou napíšu bez regulací – všechno v řadě. , všechno, co si pamatuji, jsem pochopil nebo nikdy nepochopím Teď přišlo to „jednou“ - je čas, je čas si vše zapsat, než budou adresy a data zapomenuty, a nechat sečtělé vědce, aby zde našli dotek pro portréty. ať si nevymyšlenou zápletku pro ženský román přečtou jiní, nevědci